Švandovo divadlo na Smíchově

Klasický titul v nové adaptaci, osobitém režijním zpracování a s překvapivým hereckým obsazením nabídne ve Švandově divadle chystaná inscenace Krysař. Scénář podle předlohy Viktora Dyka napsala Martina Kinská, v titulní roli Krysaře uvidíme momentálně nejobsazovanější herečku Švandova divadla Kláru Cibulkovou.

Premiéra ve Velkém sále je 5. listopadu 2016 v režii Doda Gombára.

Jedno z vrcholných děl české prózy 20. století, Krysař Viktora Dyka, dodnes láká a vybízí umělce k různým pojetím i výkladům. Ve Švandově divadle se chystá jako „hra na motivy příliš živé legendy“: se strhujícím příběhem, magickou atmosférou a překvapivým hereckým obsazením. Krysaře tu totiž ztvární žena, stálice smíchovského divadelního souboru Klára Cibulková.

Muž s jemnýma rukama Režisér Dodo Gombár k tomu říká: „Moc bych si přál, abychom se dokázali oprostit od nahlížení na Krysaře jako na muže či ženu. V mých očích je to především bytost. Neumím to jinak říct. Zároveň je to kdosi, kdo nese s sebou tajemství, lidi se ho štítí a straní, tak jako kdysi katů a dnes těch, kteří nastolují nepohodlné myšlenky. Vykonává podivnou, špinavou práci, nemá vlastně ani jméno, snad ani minulost.“ Další nápověda k možnému jevištnímu uchopení je podle Gombára zachycena už v Dykově novele, který mluví o Krysaři jako o muži štíhlé postavy s drobnýma, jemnýma rukama… „Tím své okolí irituje, nutí k podivné ostražitosti, ale i otevřenosti. Rozhodnutím obsadit do této role Kláru Cibulkovou jsem chtěl vnést do inscenace paradox a přirozené, nedivadelní napětí,“ uvádí režisér a zároveň umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár. V inscenaci se vynořuje také celá řada naléhavých, palčivých témat: „Skrytá síla, manipulace, přetvářka, pokrytectví, slepota komunity, vášeň, osudová láska, žárlivost, šepot ďábla, naděje,“ vypočítává Gombár. Krysař je podle něj i o čekání na něco či někoho, kdo vyřeší naše problémy. „Krysař je možnost, která za nás věci kolem vyčistí a uvede, řekněme, do původního stavu,“ říká režisér. Síla i slabost, vyvolenost i prokletí "Proč? Proč já?", překvapeně reagovala herečka Klára Cibulková, když se dozvěděla, že právě ona bude hrát v chystané inscenaci titulní roli. „Krysař není jednoznačná postava: má mimořádnou schopnost, dovede vyhánět krysy – a tak to dělá. Kam až jeho síla sahá, ale neví ani on sám. Dokud ho krajní okolnosti nedonutí ji až do krajnosti použít… I on má ale svoje slabiny: když jeho srdce otevře láska, sestoupí ze svých výšin dolů na zem. A tam se velmi rychle zamotá do sítí, nastražených zdánlivě ctihodnými občany města. Nechala bych proto na každém, ať si zvolí, jestli je Krysař postava kladná nebo záporná – já sama bych asi řekla, že je to ´taky člověk´,“ říká Klára Cibulková. Divadelní adaptaci volně na motivy Dykovy předlohy napsala Martina Kinská přímo na míru souboru Švandova divadla. „Pokusili jsme se nahlédnout na Dykova Krysaře perspektivou dnešní společnosti. Šlo nám o to, rozvíjet motivy a témata, které dnes prosakují našimi životy, ať se nám to líbí, nebo ne,“ říká o novince smíchovské scény Martina Kinská, jejíž autorská hra Pankrác ´45 patří ve Švandově divadle k nejúspěšnějším titulům této i minulé sezóny.

V dalších rolích účinkují Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Marek Pospíchal, Alena Štréblová, Luboš Veselý, Miroslav Hruška, Bohdana Pavlíková, Martina Krátká, Eva Josefíková, David Punčochář, Petr Buchta ad. Scénografkou inscenace (včetně kostýmů) je stálá spolupracovnice Švandova divadla Eva Jiřikovská, která se podílela už na inscenacích Merlin, Crash u potoka nebo Betonová zahrada. Její výraznou scénografii inspirovala nejen doba vzniku středověké legendy, ale také například obrazy Hieronyma Bosche.

Podobně výrazná je zvuková složka inscenace, jejíž autorkou je zpěvačka, houslistka a skladatelka Gabriela Vermelho.

Pohybovou stránku má na starosti Linda Caridad Fernandez Saez, tanečnice a choreografka působící v mezinárodních projektech: ta dokonce připravila pro Kláru Cibulkovou speciální tréninkový program…

Je krysařovo zvláštní nadání a jeho skrytá síla druhem vyvolenosti, nebo jde spíš o prokletí? Proč ho znepokojují lidé, které by dříve minul bez povšimnutí? A co když byly krysy jen okaté alibi pro to, co se v lidech rodilo dávno předtím? I tyhle otázky pokládá Krysař v pražském Švandově divadle. Legenda o démonickém cizinci Na úplném počátku byla starodávná báj o krysaři, který sice dokázal zbavit město obtížných myší, ale nikoliv zlých vlastností jeho obyvatel.

Sám Viktor Dyk se inspiroval saskou variantou pověsti o krysaři, pocházející patrně ze 13. století. Ten měl za předem domluvenou odměnu s pomocí své kouzelné píšťaly vyhnat všechny krysy z města Hameln. Krysař svou práci odvedl, ale zaplaceno za ni nedostal. Proradným konšelům se pomstil tak, že svou píšťalou zmámil hamelnské a odvedl je k hoře Koppel, jež se otevřela a všechny pohltila… Jak potvrzuje i Martina Kinská, legenda o krysaři putuje v nejrůznějších podobách evropskou kulturou. „Krysař je často líčen jako muž v pestrém obleku s píšťalou - s píšťalou byla také někdy zobrazována ve středověké germánské tradici smrt - ; v maďarské verzi legendy je krysař dokonce rusovlasá žena. Podle jedné verze odvedl krysař všechny obyvatele města; podle jiné jen děti. Existuje i příběh, v němž konšelé svoji chybu napraví, vyplatí krysaři odměnu a on děti přivede nazpět,“ vypočítává autorka divadelní adaptace a dramaturgyně inscenace Martina Kinská. Krysař jako inspirace Viktor Dyk svůj text dokončil v září 1911: nejprve vycházel v časopise Lumír pod názvem Pravdivý příběh. Knižně (už s titulem Krysař) byla novela vydána v roce 1915. Námět Krysaře zpracovali dále například bratři Grimmové, anglický básník Robert Browning nebo studio Disney. Na podkladě Dykova díla u nás vznikla už nejedna pozoruhodná divadelní adaptace - nejznámější asi od E. F. Buriana z roku 1940, dále pozdější dramatizace Ondřeje Novotného, kterou v roce 2013 uvedlo Klicperovo divadlo. Krysař vábí i filmaře - animovaný film vytvořil v roce 1985 Jiří Barta a stejnojmenný hraný snímek natočil v roce 2003 i F. A. Brabec. Krysař se objevuje také jako představení loutkové (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě) či muzikálové (Divadlo T. Fantastika). V podobě baletu jím svou sezónu letos v září otevřelo i Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

www.svandovodivadlo.cz

Celovečerní prvotina slavného německého dramatika Bertolta Brechta, proměna geniálního básníka ve zločince a především osobitá režie Marka Němce - to je pozvánka na horkou novinku Švandova divadla. Smíchovská scéna uvede ve Studiu 19. března 2016 premiéru hry Baal, známý příběh o odvrácené straně talentu a vzpoury proti konvencím.

Nová inscenace vzniká pod režijní taktovkou Marka Němce, jinak známého také jako talentovaného herce, který na sebe výrazně upozornil už svou předchozí režií. Za inscenaci Terminus v Divadle v Celetné byl v kategorii Talent roku nominován na Cenu Alfréda Radoka. Momentálně ho na Smíchově zaměstnává další autorská výzva, hra Baal Bertolta Brechta, který vnímá jako příběh o bezuzdném podmaňování si světa. „Baal je to, co každý chce a nemůže, protože je tu ta zatracená výchova, mravnost, řád, víra…

Baal je třaskavý princip, jehož naplněním se rozpadá jakékoliv společenství založené na výstavbě a budování,“ říká Marek Němec, jehož si diváci oblíbili mimo jiné v populárním televizním seriálu Vraždy v kruhu. Na otázku, proč Baala inscenovat právě dnes, režisér odpovídá: „Proč Baal? A dnes? – Kdykoli. Máte-li o čem to dělat… Baal je životní postoj, princip uchopení světa a života a já si v něm našel humor.“

Poezie versus zločin Hlavní hrdina Baal je okouzlující umělec, který ovšem balancuje na hraně. Citlivý a talentovaný básník, ale také zločinec, který nenávidí pokryteckou společnost a nade vše miluje svobodu. Nakonec ale svádí ten největší boj sám se sebou. A za ním zůstává jen spoušť. „Baal prochází všude a všemi. A nelze se mu vyhnout. Ztělesňuje odvrácenou stranu výjimečného talentu, ale i přitažlivost razantní, do důsledku vedené vzpoury proti konvencím,“ říká o chystané smíchovské inscenaci její dramaturgyně Martina Kinská. Ta inscenaci označuje také jako  „svéráznou road movie o cestě do pekel“. Jako Baal - muž v osidlech závislosti, zločinu a zmarněných nadějí i citů - se ve Švandově divadle představí David Punčochář, v jeho lásky a pokušení se promění Eva Josefíková a Martina Krátká.

Eva Josefíková, která v příběhu ztělesní Baalovu věrnou družku Žofii, o své postavě říká „Podle mě je to žena, která byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Podlehla Baalovi stejně tak, jako všechny ostatní, ale překvapivě ji neodhodil hned po prvním použití. Proto si myslela, že ho dokáže změnit…“ Ke hře samotné pak herečka poznamenává: „Baal je zosobněním sobectví, hedonismu, nezodpovědnosti, kruté upřímnosti, bohémství, běsů. Myslím, že všichni v sobě máme malého Baala, který je ale většinou držený na uzdě společenskou konvencí a elementární slušností. Občas máme chuť se na všechno vykašlat, říkat pravdy od plic, nebrat na nikoho a na nic ohledy, prostě zlobit…“

Dále se v chystané smíchovské novince objeví Jacob Erftemeijer, Marek Pospíchal, Marta Dancingerová, Miroslav Hruška, Tomáš Pavelka, Tomáš Červinek a jako host si zahraje Barbara Lukešová. Tvůrčí tým vedle režiséra Němce a dramaturgyně Kinské doplňuje výtvarnice Agnieszka Pátá – Oldak, která hru neumístila na očekávané cesty po hospodách a pod širé nebe, ale do jediného, podivně vybydleného baru – nonstopu. Hudební doprovod má na starost Ivan Acher (Baal je jednou z mála Brechtových her, u níž není předepsána hudba), nabídku k vytvoření pohybové složky představení přijala charismatická tanečnice Andrea Opavská (oceněná jako Tanečnice roku 2014 a letos nominovaná i na cenu Thálie).

Hra Baal v režii Marka Němce je ve Švandově divadle už třetím titulem z dramaturgické linie „Příběh muže/příběh světa“ a navazuje na zdařilé inscenace Hamlet a Misantrop, které tu byly uvedené už v minulých sezónách ve Velkém sále. Na rozdíl od nich byl však Baal od počátku zamýšlen do suterénního Studia, které umožňuje těsnější kontakt herců s diváky.  „V inscenaci Švandova divadla se soustředíme na Baala jako člověka, který je přesycen požitky, a tudíž každým novým musí více a více překračovat hranice, aby docílil žádané intenzity. Ptáme se také po rebelii, která se postupně stane pastí a přetaví základní přirozenost člověka v jeho důslednou sebestylizaci. A hledáme také odpověď na otázku, co všechno ještě omluví geniální nadání,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.  Premiéra ve Studiu Švandova divadla 19. března 2016.

Spisovatelka Petra Hůlová vytvořila pro Švandovo divadlo osobitou jevištní adaptaci slavné britské novely Betonová zahrada. Knižní bestseller Iana McEwana znají čtenáři po celém světě a v roce 1993 podle něj vznikl i stejnojmenný film. U Švandů se teď Betonová zahrada dočká vůbec prvního jevištního zpracování mimo Velkou Británii.

Premiéroví diváci ji zde uvidí 30. ledna 2016 ve Velkém sále v režii Doda Gombára. Uvedení Betonové zahrady v podobě divadelní hry je každopádně výjimečnou událostí: McEwan totiž dává svolení k adaptacím svých děl jen zřídka. Nejen na českých jevištích se tak Betonová zahrada objeví poprvé – půjde zároveň o první divadelní ztvárnění mimo britské souostroví. Navíc v podání uznávané spisovatelky Petry Hůlové.

Ta dostala od režiséra hry Doda Gombára - uměleckého šéfa Švandova divadla a zároveň spoluautora inscenační úpravy – při přepisování McEwanovy novely volnou ruku. „Příběhy všech sourozenců učinila stejně významné a důmyslným způsobem ve hře ponechala přítomné také jejich rodiče,“ říká o přístupu Petry Hůlové dramaturgyně Martina Kinská.

Děti, dům a jejich tajemství

Hororový příběh Betonové zahrady vypráví o křehkosti a temných stránkách dospívání čtyř sourozenců žijících s rodiči v domě na předměstí. Vše začíná smrtí panovačného otce a pokračuje nemocí matky, která přestává vycházet ze svého pokoje. Děti ponechané svému osudu se ale domluví a začnou předstírat, že se nic nezměnilo a rodinný život plyne stejně jako dřív. Přichází však horké léto a v domě začne být k nedýchání. Ze sklepa se začne linout podivně nasládlý pach a s ním i tajemství, které nesmí vyjít na světlo… Jako rodiče se představí Bohdana Pavlíková a Tomáš Pavelka. Pubertálního Jacka hraje Marek Pospíchal, v roli jeho starší sestry Julie uvidíme Zuzanu Onufrákovou, mladší sestru Sue hraje Andrea Buršová. Nejmladšího Toma ztvární Tomáš Červinek. Objeví se také Jacob Erftermeijer v úloze Juliina přítele Dereka a hereckou sestavu doplní hostující Jiří Weiner v roli Tomova kamaráda.

Fascinující látka poskytla režiséru Dodu Gombárovi při přípravě inscenace dostatek podnětů a inspirace: „Betonová zahrada má pro mě jistou neodolatelnou mámivost, temnou podmanivost, tajemství. Jakoby se celé to kruté a extrémní dění odehrávalo v mlze. V rozostřeném vnímání, které míchá minulé s přítomným a živé s mrtvým…“  Podle režiséra vypráví Betonová zahrada zároveň o neschopnosti odpoutat se od světa, který nás formoval, a od strachu přijmout stav věcí v jejich nahotě. „V monumentální nehybnosti bytí čtyř sourozenců, kteří ztratili jistoty i řád, tepe naléhavý rytmus ticha i slov. Hříchy, touhy, vášně dospívání, bláznovství, osamění, bolesti duše, vzpomínky, květy i plíseň… všechno jedno jest,“ dodává Gombár.

Ten k výtvarné spolupráci přizval Evu Jiřikovskou, která na scéně Švandova divadla vytvořila surrealistický prostor opuštěného domu, ale také prostor jakéhosi opuštěného dětství - něčeho, co bylo dávno a co už nelze oživit, ani po dobrém, ani po zlém. Prostor, v němž se možná až příliš často ozývají vzpomínky… Hudbu k inscenaci složil častý Gombárův spolupracovník David Rotter.

Román, co za něco stojí O novele Betonová zahrada lze bez nadsázky říct, že patří mezi kultovní díla moderní literatury. Čtenáře šokovala a přitahovala už v době svého vzniku v roce 1978, od té doby však neztratila nic ze své zvláštní naléhavosti. V roce 1993 knihu ještě více proslavil režisér Andrew Birkin, který podle ní natočil celosvětově úspěšný film s charismatickou Charlotte Gainsbourg v roli Julie.  V Československu vyšla Betonová zahrada nejdřív v časopise Světová literatura v roce 1988. Podle překladatelky Marie Válkové totiž nesměla vyjít knižně a jednu chvíli bylo ohroženo i toto vydání – dílo otevřeně popisující mimo jiné rodinný rozvrat, utajený pohřeb a sexuální tabu se zdálo až příliš nekonformní, znepokojující a rozvratné. "Betonová zahrada je textem plným témat, která považuji za zásadní i pro svou vlastní tvorbu,“ říká o románu autorka divadelní adaptace Petra Hůlová a dodává: „Říká se, že společenské normy jsou od toho, aby se překračovaly. Betonová zahrada je o tom, když se to vezme opravdu z gruntu. Taky je to román o samotě a o lásce. Jako všechny romány, co za něco stojí…“ Premiéra 30. ledna 2016 ve Velkém sále Švandova divadla.

Novou českou hru inspirovanou skutečnými osudy pěti žen uvězněných po skončení druhé světové války v pankrácké věznici inscenuje jako svou listopadovou premiéru Švandovo divadlo v Praze. Autorkou textu je Martina Kinská, dlouholetá dramaturgyně smíchovské scény, která teď hrou Pankrác '45 u Švandů debutuje i jako režisérka: její novou inscenaci uvidíme v premiéře 6. a 7. listopadu 2015 v suterénním Studiu.

Komorní drama z jedné ženské cely pankrácké věznice nás zavede na konec léta 1945, do doby zatýkání nacistických zločinců, ale také honby na skutečné nebo jen údajné spolupracovníky a přátele Němců. Ve vězeňském mundúru se tak ocitnou i filmové hvězdy Adina Mandlová a Lída Baarová, půvabná Hana Krupková coby – Němci záhadně nepopravená - spojka parašutistů, Židovka Julie se svými vzpomínkami z Osvětimi a neznámá žena s tajemstvím.

„Jejich setkání je zčásti fikce, všechny ale na Pankráci v rozmezí léta 1945 a roku 1946 opravdu byly. Příběh každé z nich by vydal na román. Přišlo mi lákavé svést je alespoň na chvíli všechny dohromady – neboť jejich osudy, jak se postupně ukáže, se protínaly porůznu už několikrát předtím,“ říká autorka a režisérka Martina Kinská.

Hra pro silnou dámskou šatnu Impulsem pro vznik hry byla mimo jiné silná „dámská šatna“ Švandova divadla: fakt, že pro její ztvárnění existují na jednom místě zajímavé herečky, které jsou buď přímo členkami souboru, nebo zde pravidelně vystupují. V napínavém příběhu se tak představí Klára Cibulková jako Adina Mandlová, kterou s prvorepublikovou hvězdou spojuje nejen fyzická podoba, ale i přirozená nonšalance, podmanivý hlas a břitký smysl pro humor. Typově i povahově odlišnou, ve své době ovšem neméně populární Lídu Baarovou si zahraje Réka Derzsi. Vyhlášenou pardubickou krásku Hanu Krupkovou, zapletenou do atentátu na říšského protektora, ztvární Eva Josefíková, jako Julču uvidíme Andreu Buršovou a v roli tajemné ženy se můžeme těšit na Bohdanu Pavlíkovou.

Všechny herečky přes léto studovaly vybrané materiály a seznamovaly se podrobněji s faktografií k jednotlivým postavám. Se všemi pak Martina Kinská ještě před začátkem zkoušení pankráckou věznici skutečně navštívila, aby tu společně zažily tísnivou atmosféru vězení a seznámily se s místy, kde kdysi jejich hrdinky skutečně pobývaly. Jak říká Martina Kinská, hra vychází z dobových reálií, v žádném případě však nemá být dokumentem. Jde o zachycení pocitu, osudů a příběhů, které mohou být srozumitelné i v dnešní době. „Příběh hry je také o relativitě viny a o křehké hranici mezi kalkulem a zdravým pudem sebezáchovy. O tom, že nikdo není uchráněn před vratkýmivášněmi davu. A také o paměti, která nás tvaruje, kterou ale svými skutky či zaváháním zároveň tvarujeme my,“ dodává autorka, kterou zaujala také krutá „divadelnost“ procesů i poprav té doby. „Poptávka na potrestání viníků byla natolik silná, že se často ani nereflektovala skutečná vina. Hlavně, že byl viník k dispozici a že trest mohl být vykonán s náležitou okázalostí,“ říká Kinská.

Děj hry však není zdaleka jen vážný. Vzájemná rivalita Mandlové a Baarové - neutuchající ani mezi zdmi vězení - podobně jako střet hereček s ženami běžných životů a profesí, dává prostor absurdním situacím a černému humoru. Casting na popravu Děj hry Pankrác '45 s pracovním podtitulem „Casting na popravu“ se odehrává na přelomu léta a podzimu roku 1945. V Tichomoří teprve končí druhá světová válka a Evropa se už začíná vypořádávat s jejími důsledky.

V Československu nastává divoké období, pocit radosti z osvobození rychle střídá hněv proti nacistickým zločincům, okupantům, zrádcům a kolaborantům. Vznikají mimořádné lidové soudy, které mají z „vůle národa“ ve zkrácených řízeních potrestat viníky. A to nejen Němce, ale také Čechy, kteří skutečně či domněle napomáhali nacistickému režimu. Do hledáčku soudů – a lidového hněvu – se dostávají například i hvězdy stříbrného plátna jako Vlasta Burian, Adina Mandlová nebo Lída Baarová. Posledně jmenované herečky byly na Pankráci skutečně vězněné, a ačkoli se v reálu časově minuly, umístila je autorka hry Martina Kinská do jedné cely. A k nim přidala Hanu Krupkovou, mladou spolupracovnici parašutistů z výsadku SILVER A, jejichž atentát na Heydricha rozpoutal v tehdejším protektorátu dosud nebývalou vlnu zatýkání a poprav. Ve stísněném prostoru se ocitá ještě Židovka Julie a ještě jedna žena se zprvu tajemným původem…

Žádná z vězeňkyň neví, za co je vlastně zavřená. Žádná také netuší, jak dlouho ve vězení zůstane. Která z nich bude odsouzena? Stačí k tomu, že Adina Mandlová natočila za války jeden německý film a že se o ní říkalo, že je milenkou K. H. Franka? Že byla Lída Baarová před válkou milenkou Josepha Goebbelse? A jak se provinila Hana Krupková, která pomáhala parašutistům a nebyla za to Němci zlikvidována i se svým manželem? A co teprve tajemství Julie, přeživší do té doby nepředstavitelné vraždění v Osvětimi, a osud další, neznámé vězenkyně?   Od muzikálu k dramatu Autorka Martina Kinská, jinak kmenová dramaturgyně smíchovské scény, se začala námětem hry Pankrác '45 zabývat už o prázdninách 2012. Na úplném začátku stála nabídka z plzeňského divadla, aby zkusila napsat libreto k muzikálu o Lídě Baarové. Z projektu nakonec sešlo, myšlenka napsat hru nejen o Baarové, ale i o dalších uvězněných ženách, v ní už ale klíčila a se studiem dalších pramenů začala dostávat reálné obrysy. A po úspěšné premiéře hry CRY BABY CRY, autorském projektu hereček Švandova divadla, už bylo jasné, že hra napsaná přímo na míru malé scény a souboru, ve Švandově divadle opravdu vznikne.

Na inscenaci se dále podílí scénografka Lucie Labajová (pro Švandovo divadlo navrhla i scénu k inscenaci Idioti), dramaturg Vladimír Čepek (bývalý umělecký šéf a ředitel Činoherního studia v Ústí nad Labem, dnes dramaturg Divadla Josefa Kajetána v Plzni) a hudební skladatel Zdeněk Dočekal. Odborným poradcem je historik Petr Koura, který spolupracoval například na cyklu České století (režie Robert Sedláček). Pankrác '45 bude mít ve Studiu Švandova divadla na Smíchově premiéru 6. a 7. listopadu 2015, nejbližší reprízy jsou 11. a 17. listopadu 2015.

Rok po světové premiéře v Edinburghu pobaví hra Zabít Johnnyho Glendenninga také české diváky. Nejnovější kus skotského autora D. C. Jacksona, který je považován za možná největší talent současného britského dramatu, uvede 17. října jako českou premiéru Švandovo divadlo v Praze ve Velkém sále. Inscenaci ve své vlastní úpravě zrežíruje Daniel Hrbek, ředitel smíchovské scény, a sám autor hry D. C. Jackson plánuje premiéru u Švandů osobně navštívit.

Výtečná černá komedie o střetu gangsterů a jedné zfušované vraždě nás zavede do Glasgow, města s nejvyšší kriminalitou ve Velké Británii, kde byznys občas končí dobře mířenou kulkou a pouliční přestřelky jsou tu stejně běžné jako sušenky a odpolední čaj.  Vše začne tím, že se mafián MacPherson v osobitém podání Roberta Jaškówa rozhodne zbavit svého obchodního partnera Johnnyho Glendenninga (David Punčochář).  Zdánlivě snadný úkol svěří svým dvěma poskokům, kterým se ovšem celá záležitost poněkud vymkne z rukou…

„Hra připomíná drsná dramata Martina McDonagha nebo slavné filmové krváky Guye Ritchieho a Quentina Tarantina, navazuje ale i na nejlepší tradice starých dobrých gangsterek,“ říká režisér Daniel Hrbek. Podle něj nabízí Jacksonova komedie především skvělý suchý skotský humor, který jde občas až na dřeň. Chytře vymyšlený příběh také brilantně pracuje s časovými skoky a s přesně dávkovaným napětím: Na jeho konci do sebe všechno zapadne stejně hladce jako zásobník do pistole. „Historka ze skotského podsvětí se navíc  – možná poněkud překvapivě – točí okolo zásadního motivu jménem láska,“ dodává režisér Daniel Hrbek, který je spolu s dramaturgyní Lucií Kolouchovou i autorem inscenační úpravy Jacksonova textu.

„Zabít Johnnyho Glendenninga je inscenace, která by diváky měla překvapovat - ať už nezvykle vyprávěným příběhem, který si zajímavě hraje s časovou linií, anebo akčními scénami, na jejichž choreografii s herci pracuje členka hereckého souboru Švandova divadla na Smíchově Martina Krátká,“ doplnila ke zkoušení chystané novinky její dramaturgyně Lucie Kolouchová. 

Černá komedie ze skotského podsvětí Kromě suverénních hereckých výkonů stálých členů Švandova divadla (Robert Jašków, David Punčochář, Marek Pospíchal a Miroslav Hruška) se divákům představí také charismatický nováček hereckého souboru Jacob Erftemeijer v roli mladíka Dominica: „Černá komedie mě vždycky přitahovala a tento kus je zároveň poctou filmovým tvůrcům a autorům podobných textů – baví mě žánr hry, ale i panoptikum Jacksonových postav,“ říká Erftemeijer.

Pětadvacetiletý rodák z Nizozemska, absolvent DAMU, na sebe u Švandů upozornil už v loňské sezóně v menší, ale výrazné roli v inscenaci Protest/Rest, uváděné rovněž v Hrbkově režii. Obsazení doplňuje ještě hostující Marta Dancingerová v úloze Kimberly, Václav Švarc jako Prcek a Hana Vrbová v roli Máti. Exkluzivní vyjádření k nastudování svojí nejnovější hry smíchovskými divadelníky poskytl i autor Daniel C. Jackson, jehož díla jsou v České republice velmi populární. Jeho hra je zasazena do prostředí, které dobře zná, protože v Glasgow vyrostl. „Glasgow je město s největším počtem plastických operací na světě – protože je tu nejvíc bodných zranění a nejvíc gangů v celé Británii. No a moje hra o gangsterech je poněkud šílená a lehce psychopatická zábava,“ dodává Daniel C. Jackson, který se na pražskou premiéru své hry už velmi těší.

Jacksonovým nejznámějším divadelním titulem je Můj romantický příběh, který v roce 2010 získal hlavní cenu na edinburghském festivalu Fringe a poté se hrál v Londýně. Neobyčejně úspěšná je tato hra  také v mezinárodním měřítku: Po premiérách v Austrálii, Německu, Řecku, Srbsku, Slovinsku, Švédsku, USA i Česku se připravuje její uvedení ve Francii, Číně či Japonsku. U nás ji nastudovala hned tři divadla – Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, které za inscenaci v režii Daniela Špinara získalo hned několik divadelních cen, Buranteatr Brno a Divadlo pod Palmovkou. Autorova nová gangsterka ze skotského podsvětí Zabít Johnnyho Glendenninga měla premiéru 20. září 2014 v koprodukci divadla Royal Lyceum a glasgowského Citizen Theatre. Švandovo divadlo hru v české premiéře uvede na smíchovském jevišti 17. října 2015. To je téměř přesně rok po jejím prvním světovém uvedení v Edinburghu. Premiéra 17. října ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou 19. a 30. října 2015.

Ve Švandově divadle chystají další klasiku v moderní úpravě. Rok a půl od uvedení Shakespearova Hamleta v režii Daniela Špinara tu završí sezónu Molièrův Misantrop.  Veršovanou komedii o lásce, pohrdání a přizpůsobivosti nastudoval pro smíchovskou scénu talentovaný slovenský režisér Lukáš Brutovský. Zvučný titul světového dramatu se tak u Švandů opět objeví nejen ve výborném obsazení, ale i v razantní a překvapivě současné interpretaci. Premiéra bude 30. května ve Velkém sále Švandova divadla.

Jako Alcesta, člena společenské smetánky, který však zuřivě pohrdá její přetvářkou a konvencemi, uvidíme stálici smíchovského souboru Filipa Čapku. Do role krásné, bystré, muži obletované, ale i svéhlavé a pletichářské Celimeny obsadil režisér Brutovský hostující Evu Josefíkovou – vycházející herecká hvězda na sebe upozornila například nominací na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Fair Play.

Alcestova přítele a přemýšlivého rádce Filinta hraje David Punčochář. Silné herecké obsazení doplňuje dále Martina Krátká (Elianta, sestřenka Celimeny), Bohdana Pavlíková (Arsinoe, přítelkyně Celimeny), trojici Celimeniných přátel a obdivovatelů ztvární Marek Pospíchal (Oront), Tomáš Červinek (Akast) a Michal Sedláček (Klitandr), jejího sluhu hraje Jiří Weiner (Bask). Téměř 350 let starou hru o idealistovi, který se ostře, okázale a občas i dost nepříjemně vymezuje vůči společenskému pokrytectví, pojal režisér Lukáš Brutovský jako ryze současný příběh. Spolu s Mirem Dachem, spoluautorem úpravy Molièrova textu, původní text oprostil od zakotvení na královském dvoře. Zachoval však všechna zásadní témata, motivy a také veršovanou strukturu hry, kterou Molière napsal ve zvučně tepajícím alexandrínu.

Do popředí postavil režisér ústřední pár, z něhož se v inscenaci Švandova divadla stává rovnocenná dvojice:  Alcest a Celimena se ve svých názorech i na jevišti sice spíše míjejí, než potkávají, je však zjevné, že oba hledají totéž – pravou lásku, skutečnou životní náplň i možnost, jak v jejich komplikovaném světě vůbec přežít. Jak upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská, zakotvení hry v současnosti nahrává rovněž použití překladu Vladimíra Mikeše, uznávaného překladatele dalších Molièrových her či Božské komedie Dante Alighieriho. Mikešův překlad Misantropa se místy přibližuje hovorové češtině, přitom důsledně pracuje s jemnými významy slov.  Hrdina proti všem „S Alcestovými zásadami a nároky na ostatní se můžeme ztotožnit, ale těžko nám bude sympatický způsob, jakým je uplatňuje. Můžeme jim rozumět, ale nad jeho neschopností je prosadit – například ve vztahu k Celimeně – se můžeme jen pousmát,“ říká slovenský divadelník Lukáš Brutovský, jehož inscenace Maryša v brněnském HaDivadle byla v  anketě Divadelních novin vyhlášena jako nejlepší inscenace roku 2014.

Na Molièrově textu Brutovského zaujalo mimo jiné i brilantní vylíčení složitého vztahu muže a ženy, který se ve světě „high society“ hroutí pod tlakem intrik a vyčerpávající soutěže o dokonalou image. „Někdy jen těžko najdeme hranici mezi Alcestovým upřímným rozčarováním nad stavem společnosti a jeho rolí, kterou musí hrát před ostatními stůj co stůj až do konce“, upozorňuje režisér na zajímavý moment, kdy se i Alcest coby nejpřísnější strážce pravdy a upřímnosti zamotává do osidel cizích očekávání a vlastních póz. „Na druhé straně jsou zajímaví i ti, vůči nimž se Alcest vymezuje – výhody, které hraním svých rolí získávají ostatní postavy, totiž také nejsou zadarmo, a jejich úsilí zůstat za každou cenu cool může být dost únavné,“ naráží Lukáš Brutovský na okruh přátel kolem marnivé Celimeny. Právě ona totiž na rozdíl od Alcesta dělá vše proto, aby zůstala v záři společenského obdivu a zájmu…

K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem! „Celimeně rozumím v její touze po společnosti, potřebě bavit ostatní a být jimi bavena. Užívá si zájem o svou osobu, komu by to nebylo příjemné? Zároveň ale v určité přízni zachází dál, než bych šla já,“ prozradila Eva Josefíková, která poukazuje na výmluvnou Celimeninu repliku: „K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem! Právě tohle máme s postavami z Misantropa společné všichni, ať už dobrovolně nebo kvůli vnějším tlakům,“ míní herečka, pro niž je Misantrop jednou z nejdůležitějších divadelních zkušeností.  Přesto vedle intenzívního zkoušení stihla zároveň dopsat diplomovou práci na DAMU a natočila také vánoční pohádku pro Českou televizi. Také pro ostřílenějšího Filipa Čapku byl Misantrop výzvou: a nejen proto, že rozsáhlý text ve verších klade na herce i vysoké technické nároky. „Záměrem našeho pojetí je zobrazit vykloubenost společnosti. Každý říká něco jiného, než si myslí. Jedna skupinka pomlouvá druhou skupinku a potom jeden člověk přejde jinam - a pomlouvá zase ty ostatní. Tohle dneska funguje bezvýhradně, a nejen v politice… I scéna a kostýmy tomu odpovídají, a já říkám, že je to představení punkové,“ uvádí Filip Čapka, který se veřejnosti pravidelně připomíná i jako Sváťa Pech ze seriálu Cesty domů nebo jako průvodce kutilským pořadem Polopatě.

Scénu vytvořil Jozef Ciller, který spolupracoval např. už na Misantropovi uvedeném v ND Praha v roce 1986. Renomovaný scénograf tentokrát zvolil jako základní prvek řešení poloprůhledné paravány popsané úryvky z textu hry.  Výsledkem je magický prostor, v němž se lze skrývat, tajně naslouchat a špehovat, ale i bloudit a zahlédnout vlastní, někdy dost nepěkně zdeformovaný obraz…. Noblesní, unisexově pojaté kostýmy, které odrážejí zároveň uniformní názory a vkus jejich nositelů, navrhla Zuzana Hudáková.  Komedie s hořkým jádrem Misantrop patří mezi nejznámější a nejvýznamnější Molièrova díla a těší se stále zájmu domácích i světových režisérů. Komedii s hořkým jádrem napsal Molière v roce 1666, když mu král Ludvík XIV. uvádění předchozích dvou her zmařil: Tartuffe byl zakázán a Dona Juana nakonec Molière stáhl z repertoáru raději sám. V Misantropovi popsal autor své vlastní dilema, které je platné dodnes: zda dál zůstat u dvora v Paříži, místě plném únavných intrik a přetvářky, ovšem se slušnou gáží a po boku milované ženy, anebo zda by bylo lepší všechnu světskou slávu opustit, vymanit se z vlivu vrtkavé přízně svého královského „šéfa“ a odejít do ústraní…  Výsledkem Molièrových úvah je text, jenž patří dodnes ke skvostům světové dramatiky.

Hlavní postava, Alcest, patří k vysoké společnosti královského dvora, kde se mu nežije zle. Naráží ale na pokrytectví, neupřímnost, závist a nevěry, což ho doslova dusí… Kategoricky odsuzuje všechny - jen ne sebe. A protože neumí odpouštět a jeho nesnášenlivost se stupňuje, ostatní se od něj začnou odvracet… „Misantropem navazujeme na Hamleta, kterého u nás v roce 2013 zdařile inscenoval Daniel Špinar, a zároveň jím pokračujeme v dramaturgické linii nesoucí název Příběh muže/Příběh světa,“ dodává umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár. V příští sezóně na ni smíchovská scéna chce navázat hrou Baal, divadelní prvotinu Bertolta Brechta, a posléze i Shakespearovým Králem Learem.

Inscenaci Možná že odcházíme nazvanou podle stejnojmenné povídkové sbírky předčasně zesnulého spisovatele Jana Balabána chystají ve Studiu Švandova divadla v Praze: premiéra bude 29. března. Literární předlohu, která získala cenu Magnesia Litera a v roce 2011 zvítězila i v anketě Lidových novin o nejlepší knihu desetiletí, tu v podobě divadelní hry připravuje režisér Martin Františák.

Toho inspirovala také Balabánova povídková kniha Jsme tady a jeho posmrtně vydaný román Zeptej se táty. V silném příběhu o otci a synovi, o hledání jejich pouta i jejich místa na zemi, uvidíme herce Jiřího a Filipa Čapkovi - skutečný otec a syn tak spolu poprvé vystoupí na jednom jevišti. Společně s Klárou Cibulkovou a Davidem Punčochářem budou Filip Čapka a Jiří Čapka vyprávět mimo jiné o tom, že sami se sebou se dokážeme srovnat teprve poté, co pochopíme svoje rodiče. „Do trojice proroků a básníků se Jan Balabán řadí svým pronikavým pohledem na dobu, na krizi mezilidských vztahů a zejména pak na zúčtování s hříchy otců,“ prozradila dramaturgyně Lucie Kolouchová.

Od skeptických vizionářů Karla Kryla a Egona Bondyho, jimž byly věnovány dvě předchozí inscenace v podzemním Studiu, se ale Balabánův pohled liší: „Jako evangelík nahlíží na svět přísně, jeho vidění však v sobě nese naději,“ říká Kolouchová. Významnou kulisu vyprávění tvoří černá a syrová Ostrava. Odtud pochází jak autor předlohy, tak herec Filip Čapka a také jeho otec Jiří, který tu byl dvacet let v angažmá. Režisér Martin Františák působil v Ostravě několik let coby umělecký šéf Divadla Petra Bezruče, kde uvedl i Balabánovu jedinou divadelní hru Bezruč?!

Už dvoustou reprízu oslaví ve Švandově divadle 6. listopadu úspěšná severská komedie Kdo je tady ředitel? v režii Daniela Hrbka. Diváky zve při té příležitosti na hereckou autogramiádu. Kdo navíc přijde ve stylovém bílo-červeném oblečení inspirovaném plakátem inscenace, může se zúčastnit fotografování se všemi herci v čele s Michalem Dlouhým.

„Každého muže, který dorazí v bílé košili s červenou vázankou, a každou ženu oblečenou v bílé halence nebo bílých šatech s červeným doplňkem pozveme po skončení představení nejen na autogramiádu, ale i ke společnému fotografování s hereckým týmem,“ říká Eliška Kofroňová z marketingu divadla.

Divadelní adaptace stejnojmenného filmu Larse von Triera patří k nejúspěšnějším titulům Švandova divadla. Od premiéry ho zhlédlo 60.000 diváků nejen v Praze, ale také ve všech krajích České republiky, hra hostovala také na Slovensku. Za roli Kristoffera získal Michal Dlouhý v roce 2010 cenu za nejlepší  mužský herecký výkon na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích. V dalších rolích excelují Kamil Halbich, Alexej Pyško/Dušan Sitek, Klára Cibulková/Petra Jungmanová, Jaroslav Šmíd, Kristýna Frejová, Robert Jašków, Tomáš Pavelka, David Punčochář, Martina Krátká a Šárka Urbanovská/Blanka Popková.

Od prvního uvedení se v různých alternacích vystřídalo celkem dvacet jedna herců, kteří se teď při slavnostní, dvousté repríze znovu potkají na jevišti – všichni, kteří v komedii kdy hráli, se tak během jediného večera ve svých rolích vystřídají. Na prkna Švandova divadla se znovu vrátí třeba Jana Stryková, Luboš Veselý, Eva Leimbergerová nebo Pavel Juřica.

Ve znamení dvousté reprízy komedie Kdo je tady ředitel? proběhne i další díl Scénických rozhovorů, pravidelné živé talk-show Švandova divadla, která je na programu 27. listopadu. Jak vzniká divácký hit, o fenoménu, kterým se tato inscenace stala, i jak zábavné je ve skutečnosti zkoušení komedie, si bude moderátor David Hrbek povídat s Michalem Dlouhým, Kamilem Halbichem, Kristýnou Frejovou a režisérem Danielem Hrbkem. Ten 25. dubna 2009 oslavoval nejen úspěšnou premiéru, ale hlavně narození své dcery.

Předposlední prosincovou neděli dozněl ve Švandově divadle Český kalendář, společný projekt Michala Horáčka a uměleckého šéfa smíchovské scény Doda Gombára. Český kalendář provedl diváky jednotlivými měsíci, ročními obdobími i jeho náladami. Během celého roku 2012 se na jevišti smíchovské scény představila řada vynikajících zpěváků a muzikantů, které nespojovala pouze společná práce: „V dobe, keď to vyzerá, že každý druhý človek vyšiel práve z kurzu asertivity, to boli potešujúce a vzácne stretnutia. V rieke času, vždy na pár intenzívních skúšok, v tvorivom a empatickom duchu, v tichosti rešpektujúcej silnú a inšpiratívnu poéziu“.

Tak vnímal intenzivní práci na projektu jeho režisér Dodo Gombár, a dodává: „Stretávali sme sa v súčasnosti, nabitej nervozitou, podráždenosťou, precitlivelosťou  hlavne k sebe samému, v časoch keď ego trieska o ego, keď už takmer nikomu sa nechce mlčať ani spočinúť a už vôbec nie otvorene pochybovať. Keď takmer každý na všetko má odpoveď a takzvaný názor.“ Spolu s Michalem Horáčkem a orchestrem pod vedením Matěje Benka zpívali kromě stálic Petry Hřebíčkové, Ondřeje Rumla a Františka Segrada také speciální hosté jednotlivých dílů - zpěvačky Katarína Koščová či Lucia Šorálová, herec a muzikant Jan Sklenář či skladatel, moderátor a herec Ondřej Brzobohatý. Květnovým speciálním hostem byl zpěvák Viktor Dyk, v červnu diváky Švandova divadla potěšil herec Csongor Kassai. Sedmý díl cyklu villonských balad ozdobila slovenská diva Szidi Tobias, zářijový večer opanovala zpěvačka Bára Basiková. Speciálním hostem říjnového dílu Českého kalendáře byl Vladimír Merta, v listopadu zazpíval také Martin Chodúr. Závěrečný, 12. díl cyklu, jenž hostil Michala Kocába, Annu Čtvrtníčkovou, Csongora Kassaie a Jana Sklenáře, potvrdil výjimečnost celého projektu, jak potvrzuje režisér komponovaného cyklu Dodo Gombár: „Som rád a vďačný, že som bol pri tom. Som tiež rád, že Švandovo divadlo sa podujalo na rolu hostiteľa tohto neovereného počinu. Že vstúpilo odvážne do neistoty. Posledný prosincový diel, so svojou elektrizujúcou atmosférou, potvrdil, že hostia (aj na javisku aj v hľadisku ) sa tu cítili slobodne a bezpečne.“ Divadelní pominutelnost autorského cyklu villonských balad nebyla pouze obecným slovním spojením, ale skutečností, kterou všichni zúčastnění přijímali s pokorou. V plánech autorů a inscenátorů je vznik tzv. třináctého dílu Českého kalendáře – představení, které by mělo putovat po městech českých, moravských i slovenských. Fotografie v tiskové kvalitě najdete ve fotogalerii:

Švandovo divadlo na Smíchově se oficiálně jako jediné divadlo v ČR aktivně zapojuje do celosvětového projektu Movember, jenž upozorňuje na rizika rakoviny prostaty. K této příležitosti připravilo pro diváky speciální „kníraté“ představení inscenace Řemeslníci. Knír na smíchovském jevištiDiváci Švandova divadla se mohou těšit na speciální „kníraté“ představení.

Dánská komedie Line Knutzon Řemeslníci v režii Daniela Hrbka je vskutku ze života. V hlavních rolích uvidíte Kláru Cibulkovou, Kamila Halbicha, Petru Hřebíčkovou a Filipa Čapku, dále hrají Daniela Bakerová j.h., Marek Pospíchal, Robert Jašków, Zuzana Onufráková, Jaroslav Šmíd, Tomáš Kobr j.h. a Miroslav Hruška.

Alice a Manfred se pustili do rekonstrukce domu. Těch několik měsíců je zcela vyčerpalo; finančně, fyzicky i psychicky. Naštěstí má být vše do týdne hotové. Proč ale náhle zmizely zeď, schody a dokonce i jeden řemeslník? A kam zmizeli ti další? A co jsou vůbec zač ti řemeslníci? Alice se svého snu o krásném domě však nehodlá vzdát za žádnou cenu a Manfred hraje na housle…

Tak to už jen stačí doufat, že budeme šťastní! 17. listopadu od 19 hodin v komedii Řemeslníci, budou moci diváci porovnat a hodnotit, čí knírek z řad herců je na jevišti nejvýraznější. Knír jako symbol Symbolem kampaně Movember (název vznikl spojením anglických slov „November“ a „Mo“ – slangový výraz pro knírek) je pánský knír.

Tím si od 1. listopadu ozdobí svou tvář i herci a vedení smíchovské scény. Jejich „přírůstky“ bude divadlo zveřejňovat na svých stránkách a sociálních sítích, aby měla charitativní akce co největší dosah. „Věřím, že pomůžeme iniciovat soukromou či veřejnou diskuzi, která zvýší povědomí o této nemoci, říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. 

Sleva za knírek

Aby návštěvníci nepřišli zkrátka, mohou se do akce zapojit dvěma způsoby. Mužská populace s knírkem uplatní při nákupu vstupenek na pokladně divadla slevu 10% na představení souboru Švandova divadla. Pro dámy platí stejná možnost, pokud si v divadelní kavárně knírek dle vlastního výběru zapůjčí. Akce platí po celý listopad pro všechny diváky s knírem.  

Švandovo divadlo uvedlo v sobotu 19. března 2011 premiéru inscenace Gottland. Nový titul na repertoáru smíchovské scény režíroval Petr Štindl.

Slavnostní premiéru si ve Švandově divadle nenechal ujít ani autor knižní předlohy, polský novinář a spisovatel Mariusz Szcygieł. Připil si s herci a inscenačním týmem a všem zúčastněným poděkoval:

“Děkuji za krásný večer, za skvělé zpracování mé knížky a za překvapení - a věřte, že překvapit autora je těžké. Děkuji hercům i panu režisérovi. Líbil se mi nápad s betonovými stěnami, vyvolával pocit úzkosti, klaustrofobie. Zařazení historických postav do kontextu Facebooku bylo skvělé, přidalo všemu na nadhledu a nadčasovosti. Díky!“

Kniha Gottland, kterou pro Švandovo divadlo adaptoval režisér Petr Štindl spolu s uměleckým šéfem Dodo Gombárem, se právě v těchto dnech dočkala už jedenáctého dotisku. Podle diváckých ohlasů se zdá, že slibně má našlápnuto i pražská inscenace – první reprízy (21. 3. a 30. 3.) jsou již vyprodané!

Představení 7. 4. 2011 je zrušeno z důvodu odstávky vody na Smíchově.

Zdroj: valcova@svandovodivadlo.cz

Gottland

Masky tragické bezradnosti

Švandovo divadlo na Smíchově připravuje inscenaci Gottland /Masky tragické bezradnosti/. První čtená zkouška proběhla v Národním památníku na Vítkově, premiéra v režii Petra Štindla je plánována na 19. březen 2011.

Polský novinář Mariusz Szczygieł ve své mnoha cenami ověnčené knize Gottland (mimo jiné European Book Prize 2009) předkládá osobitý pohled na Čechy, na jejich historii a hlavně na neuvěřitelnou schopnost české společnosti „useknout hlavy“ všem, kteří se vymykají. Je to pohled nesmlouvavý a ironický, překvapivý a pravdivý. A překvapivé je i to, že se u nás kniha, která Čechy a jejich nedávné dějiny nijak nešetří, dočkala už desátého dotisku.

V scénáři Petra Štindla a Doda Gombára se prolínají dva fenomény, bestseller Mariusze Szczygieła a internetová sociální síť. Ve virtuálním prostoru se tak mají možnost setkat zásadní osobnosti československé historie - Tomáš Baťa, Egon Ervin Kisch, Golden Kids, Lída Baarová, Joseph Goebbels, Karel Gott, Antonín Zápotocký, Otakar Švec, Adolf Hitler a mnozí další. Spojuje je Gottland. Místo průniku.

Švandovo divadlo vyrazilo zkoušet na místo činu

První čtená zkouška chystané inscenace Švandova Divadla Gottland s podtitulem Masky tragické bezradnosti proběhla 24. ledna v kavárně Národního památníku na Vítkově. Szczygiełovy reportáže ukazují celé uplynulé století českých dějin, a kde jinde se přiblížit nedávné historii než na pražském Vítkově, v památníku, kde odpočívali českoslovenští prezidenti a potentáti a který dodnes má velmi silného génia loci? Tým režiséra Petra Štindla kromě čtení textu a výkladu souvislostí navštívil slavnostní síň památníku, kde si herci mohli prohlédnout expozici k dějinám Československa.

V chystané inscenaci se představí např. Filip Čapka, Petra Hřebíčková, Stanislav Šárský, Miroslav Hruška, Kamil Halbich, Apolena Veldová, Kristýna Frejová, Zuzana Onufráková, Tomáš Pavelka, Robert Jašków a další.

Mariusz Szczygieł, *1966

Polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel se narodil v roce 1966. Vystudoval apolitické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě (2000). Léta pracoval pro známý polský magazín Gazeta Wyborcza, kde publikoval mnoho šokujících reportáží o tématech, která jsou v polské společnosti tabu (sexualita mládeže, homosexualita). Szczygieł se stal jedním z nejznámějších polských novinářů. Společně s generačními souputníky Wojciechem Tochmanem a Jackem Hugo-Baderem je jmenován ve všech zahraničních antologiích věnujících se polskému umění reportáže. Reportáž „Vezmi nás do Diamantu“ o společnosti Amway inspirovala dokumentární film Henryka Dederka „Vítejte v životě“, jehož promítání bylo soudně zakázáno. Několik let moderoval vlastní televizní talk show. Jako moderátor pořadu Na každé téma (TV Polsat) byl prvním, jenž v polské televizi vyslovil slovo „orgasmus“.Od roku 2001, poté, co ukončil spolupráci s TV Polsat, se věnuje kultuře a historii Československa, respektive České republiky. Na podzim 2006 publikoval knihu esejistických reportáží Gottland mapující posledních sto let české historie. Čechám a Čechům se věnuje i jeho nová kniha „Zrób sobie raj“, která v češtině vyjde letos v květnu.

Petr Štindl, *1964

Režisér. Narodil se v Brně, kde v roce 1995 absolvoval obor režie a dramaturgie na divadelní fakultě JAMU. V témže roce byl na roční stáži na Trent University Nottingham – Department of videoart (1994). Je spoluzakladatelem Divadla v 7 a půl Brno (1995). V letech 1999 – 2001 byl v angažmá v HaDivadle, v letech 2001 – 2003 v MD Zlín, od té doby je na volné noze. Jeho doménou jsou inscenace her současných autorů, případně vlastní adaptace literárních předloh. Působil v Klicperově divadle v Hradci Králové, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Národním divadle v Ostravě, ale také ve Vídni či Curychu. Jeho zatím poslední režií jsou Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství v Západočeském divadle v Chebu.

Gottland /Masky tragické bezradnosti/

• scénář: Petr ŠTINDL a Dodo GOMBÁR
• režie: Petr ŠTINDL
• dramaturgie: Lucie KOLOUCHOVÁ
• hudba: Karel ALBRECHT
• scéna: Petr B. NOVÁK
• kostýmy: Zuzana PŘIDALOVÁ
• produkce: Jana BERGEROVÁ
• inspice, asistent režie: Blanka POPKOVÁ

Osoby a obsazení:

JENÍK Filip ČAPKA

TOMÍK Miroslav HRUŠKA

LIDKA Kristýna FREJOVÁ

ZORINA Eva LEIMBERGEROVÁ

MARTIČKA Zuzana ONUFRÁKOVÁ

CARLOSS Tomáš PAVELKA

OTO Stanislav ŠÁRSKÝ

SVÁŤA Kamil HALBICH

HONZA Robert JAŠKÓW

RENÁTA Apolena VELDOVÁ

ZDENDA Patrik DĚRGEL j.h.

ST. NICK Mario ČERMÁK j.h.

LEA K. Petra HŘEBÍČKOVÁ

Zdroj: valcova@svandovodivadlo.cz

Švandovo divadlo na Smíchově uvede 11. prosince 2010 druhou část inscenace Merlin; tentokrát s podtitulem Grál. Premiérové uvedení obou částí v jediný den se odehraje o týden později (tzn. 18. prosince 2010) v rámci tzv. Velké divadelní soboty v režii Doda Gombára.

Divadelní inscenace Merlin: Grál navazuje na inscenaci Merlin: Zrození. Dorst se tentokrát skrze legendy o hledání svatého grálu a následném pádu Artušovy říše soustředí především na témata deziluze, únavy z vyčerpaných ideálů, rozčarování nad vlastními činy a jejich následky. Oproti první, v mnohém „velkolepé“ části, se nyní dostáváme k niterným zákoutím hlavních postav, k jejich osamocením, do soutěsek svědomí a bolavých snů…

„Režisér Dodo Gombár ponechává v druhé části pouze hlavní postavy (viz obsazení inscenace), o to více se může soustředit na jejich životní osudy hlavních postav, na střety, k nimž muselo zákonitě dojít, byť se jim dlouhá léta vyhýbaly,“ prozrazuje dramaturgyně inscenace Martina Kinská a dodává: „Král Artuš tak musí čelit nejen nepřehlédnutelnému odhalení nevěry Ginevry a Lancelota, ale musí stanout v bitvě válečné i soukromé tváří tvář nevlastnímu synu Mordredovi, ale především tváří v tvář zřejmému konci svých ideálů.

A bolavá prozření potkávají i další postavy; a všichni se bijí až do samého konce, smrti,“ prozrazuje Kinská. Ale i tak možná ještě zbývá naděje: v toulajícím se Parzivalovi? Ve vyvoleném Galahadovi, který má nalézt Grál? Anebo v Merlinovi, pokud se neztratil v pavučinách lesní víly Viviany?

V návaznosti na inscenace Merlin: Zrození se i inscenace Merlin: Grál odehrává ve výpravě Evy Jiřikovské, na hudební spolupráci se podílel Roman Holý, na té pak pohybové Linda Fernandez Saez. A oproti první části je nyní Grál mnohem výrazněji seškrtán, koncentrován do plynulého dění bez pauzy.

Tankred Dorst (*19. prosince 1925; Oberlind u Sonnebergu, Německo)

V sedmnácti letech narukoval na západní frontu (jako válečný zajatec se ocitl v Anglii, USA a Belgii); ze zajetí v západní zóně byl propuštěn až na podzim roku 1947. Po dodatečné maturitě (v pětadvaceti letech) se věnuje studiu germanistiky a dějin umění v Bamberku; později v Mnichově, kde studia rozšiřuje o divadelní vědu.

Spolupracuje se studentským loutkovým studiem Das kleine Spiel, pro které napíše do roku 1959 šest textů; první je zveřejněn roku 1957 – Tajemství loutek. (Geheimnis der Marionette). Úspěch zaznamenává až díky jednoaktovce na motivy čínské stínové hry Velké lhaní před hradbami Grosse Schmährede an der Stadtmauer). Vedle vlastní tvorby pracuje jako lektor, píše scénáře pro školní filmy, postupem času překládá (např. Molièrova Lakomce).

V roce 1959 Dorst obdržel cenu Národního divadla v Mannheimu za hru Společnost v době podzimu (Gesellschaft im Herbst). O rok později se dočkaly uvedení kromě této hry i Zatáčka (Die Kurve) a Svoboda pro Clemense (Freiheit für Clemens). Právě při televizním natáčení hry Zatáčka se seznamuje s režisérem Peterem Zadekem (který jej mj. vyzve i k napsání hry na náměty cyklu artušovských legend) a začíná jejich dlouholetá spolupráce.

Píše další hry, např. Maurka (Die Mohrin) či Toller; posléze ve spolupráci s Urshulou Ehlerovou, (která se stává také jeho životní partnerkou), Ledový věk (Eiszeit; 1972), Na Chimborazzu (Auf dem Chimborazo). Vznikají další texty, např. Zakázaná zahrada (Der verbotene Garten), Heinrich aneb Bolesti fantazie (Heinrich oder Die Schmerzen der Phantasie), Já, Feuerbach (Ich, Feuerbach), Korbes, Karlos, Pan Paul (Herr Paul), Do Jeruzaléma (Nach Jerusalem), Linie stínu (Die Schattenlinie) či Legenda o nebohém Jindřichovi (Die Legende vom armen Heinrich).

Získává řadu ocenění, mj. Cenu Georga Büchnera Německé akademie pro řeč a básnictví v Darmstadtu a medaili Carla Zuckmayera za zásluhy o německou řeč. Koncem sedmdesátých let je Tankred Dorst jmenován členem Německé akademie pro řeč a básnictví v Darmstadtu.

V Čechách je poprvé Dorstův text inscenován v plzeňské sekci Českého rozhlasu. V režii Vladimíra Tomana je uvedeno Velké lhaní před hradbami (překlad František Fabián). V roce 1980 inscenuje Ladislav Vymětal v Divadle Rokoko hru Maurka (překlad J. Stach). Merlina (v překladu Vladimíra Tomeše) uvedlo na jaře roku 1988 Realistické divadlo (v režii Miroslava Krobota). O čtyři roky později v témže divadle, tentokrát už nesoucím název Labyrint, se v jeho studiové scéně odehraje premiéra hry Fernando Krapp mi napsal dopis (překlad Ondřej Černý, režie Petr Lébl; později neinscenováno v Divadle Na zábradlí). Hru Já, Feuerbach inscenuje o rok později Malé divadlo v Liberci (překlad Vladimír Tomeš, úprava a režie Julek Neumann). V roce 1995 se české premiéry dočká hra Pan Paul v Národním divadle na scéně Kolowratu (překlad Vladimír Tomeš, režie Martin Porubjak).

Dorst: "Divadelní hra žije tím, že se jí zmocní jiná fantazie."

O hře

V roce 1978 uzavírá hamburskou činohrou smlouvu na hru o Merlinovi. Text vzniká dva roky (autor nepsal scény popořadě, začínal velkými scénami druhé části); na jeho vzniku se podílí i Dorstova spolupracovnice a celoživotní partnerka Ursula Ehlerová. Původní záměr inscenace ve staré hamburské rybí tržnici (Fischhalle) se však nezdařil. Merlin aneb Pustá zem (Merlin oder Das wüste Land) vychází knižně v roce 1981 a v říjnu téhož roku se dočká i svého prvního jevištního uvedení v režii Jaroslava Chundely (Düsseldorf). O rok později má premiéru v mnichovské Kammerspiele (režie Dieter Dorn). Merlin byl záhy inscenován např. v Curychu, Vídni, Rotterdamu, Budapešti, ale také Brazílii či Mexiku.

Tankred Dorst se nechal artušovskými legendami inspirovat velmi volně a využil základních příběhů k hledání podstaty člověka, otázce, zda ještě lze v dnešním zrelativizovaném světě rozlišit dobro a zlo a jaká je daň za hříchy spáchané na svých dětech či ideálech. Svoji dramatickou fresku skládá z nejrůznějších forem, stylů i žánrů, aby ani na chvíli nenechal diváka v klidu a jednotlivé situace nabízel z více pohledů.

Dorst: I Merlin je plný velké skepse vůči utopiím. Přesto věřím, že nelze žít bez utopie, skromněji řečeno bez určitého životního plánu. Už ráno vstáváme s malou utopií: máme v plánu určitý projekt, nějakou cestu. Proto si čistíme zuby a nezůstáváme ležet v posteli.…….

Ehlerová: Merlin nevytvoří kulatý stůl sám, dá ho vytvořit, a špatně si ho obsadí.

Dorst: V Merlinovi je smíchán vizionář s entertainerem. Myslím si, že v každém umělci je v jistém smyslu kus takového baviče. Je zvědavý a plný chuti experimentovat. Merlin je prototyp režiséra, který má fantazii a sílu přivádět lidi na určitou cestu. Ale z toho je rázem morální problém. Která cesta je správná? „Buď sám sebou!“ Ale kdo je ten „sám“? Neobjeví se v něm třeba zločinec? Merlin uvádí lidi do různých situací, pozoruje, jak se s nimi vyrovnávají, pokouší se je nasměrovat k určitému cíli – k utopii.

Tankred Dorst

spolupráce Ursula Ehler

• Překlad: Vladimír Tomeš
• Režie: Dodo Gombár
• Scéna: Eva Jiřikovská
• Hudba: Roman Holý
• Pohybová spolupráce: Linda Fernandez Saez

Osoby a obsazení

Csongor Kassai j.h. - Merlin

• Robert Jašków - Ďábel
• Kamil Halbich - Král Artuš
• Petra Hřebíčková - Královna Ginevra
• Kristýna Frejová - Sir Lancelot
• Zuzana Onufráková - Sir Mordred Tomáš Pavelka - Sir Gawain
• Stanislav Šárský - Sir Ector
• Ondřej Ruml j.h.- Sir Gareth
• Matyáš Valenta j.h. - Sir Galahad
• Patrik Děrgel j.h.- Parzival
• Réka Derzsi j.h. - Hanna
• Linda Fernandez Saez j.h. - Smrt
• Mario Čermák - On

Premiéra 11. prosince 2010 na Velkém sále ŠD od 19. hodin.

Gabriela Valcová, vedoucí obchodu, marketingu a PR

Švandovo divadlo na Smíchově

Zdroj: valcova@svandovodivadlo.cz

premiéra 11. září 2009 ve Velkém sále Švandova divadla

Kdo ví o ženách víc než Casanova, který jich podle svých Pamětí svedl desítky? I ten nejzkušenější svůdce si však může jedné horké letní noci splést otevřené okno - a o tom, co se stane pak, je komedie Arthura Schnitzlera Casanova v lázních. Náhodné setkání mladého zamilovaného páru Aniny a Andrey s proslulým dobrodruhem podrobí jejich vztah těžké zkoušce. O tom, jak to taky mezi mužem a ženou chodí, se za jednu noc dozvědí víc, než možná na začátku chtěli.

Rychlá, překotná, zdánlivě lehkonohá hříčka o ztracené cti, nevěře, kterou nelze vzít zpátky, pošramocených ideálech a tasených kordech.

Jsou potmě všechny ženy stejné a bolí náhodná nevěra méně než ta plánovaná?

Rakouský dramatik Arthur Schnitzler (1862-1931) si zápletku nevybíral mezi Casanovovými milostnými triumfy - aby mohl zkoumat lidské city, posloužil mu lépe jeho omyl. Na italského dobrodruha a libertina 18. století se dívá skeptickýma očima vídeňského lékaře z konce habsburského věku. Pod parukami, pudrem a společenskou konverzací jsou lidé z masa a kostí a Schnitzler ví, jak je donutit, aby se prozradili …

Schnitzlerovu dobovou komedii Casanova v lázních uvádí Švandovo divadlo v pražské premiéře.

Hrají: Kamil Halbich, Jan Meduna, j.h., Eva Leimbergrová, Klára Cibulková, Luboš P. Veselý, Stanislav Šárský, Jan Hofman, j.h. a Natálie Řehořová, j.h.

Překlad: Vojtěch Jestřáb

Režie: Radovan Lipus

Lukas Bärfuss : Autobus (Cco dokáže světice)

česká premiéra 19. září 2009 ve Studiu Švandova divadla

Erika se jedné noci ocitne uprostřed lesů kdesi v horách. Nastoupila totiž do špatného autobusu. A řidič Hermann ji nehodlá dál v autobuse snášet. Jenomže když Erika neposlechne anděla a nebude následující den v Čenstochové u Černé Madony, stane se neštěstí. Ta noc není špatná, ten les také ne. Ale autobus ano.

Co když je totiž vše úplně jinak, než se na první pohled zdá? Co když Erika vůbec nejede do Polska za Černou Madonou ale pro drogy? Co když některé z cestujících už dávno zná? A co když autobus vůbec neveze pasažéry do lázeňského hotelu ale přímo na dno propasti?

Autobus je trochu hororová, trochu groteskní, ale především nesmírně působivá hra s tlakem téměř apokalyptickým, v níž se díky důmyslné práci s detailem a střihem skládá celkový příběh vždy v poněkud jiném, o to překvapivějším, pohledu. Autor odkrývá řadu závažných témat: víra jako taková a co lze „zápalem“ pro víru obhájit a co už nikoli; a je dogmatická víra tím pravým, nebo naopak je nutné procházet neustálými pokušeními a zkouškami. A není cesta důležitější než cíl samotný? Je výrazem víry naučená modlitba a zakoupená pozlátka, nebo neustálý boj sám se sebou? A je v dnešním světě vůbec nezaslepená víra možná?

Silné působivosti hry dosahuje autor i velmi svébytnou poetikou, která zdaleka nepostrádá prvky černého humoru a řadu komediálních situací.

Česká premiéra!

Hrají: Jana Stryková, Pavel Juřica, Apolena Veldová, Dana Fialková j.h., Milan Kačmarčík a Viktor Limr

Překlad: Josef Balvín

Režie: Michal Lang

Zdroj: pergelova@svandovodivadlo.cz 

Divadelní adaptace stejnojmenného filmového scénaře jehož autorem je Lars von Trier Ravn je ředitelem a zároveň majitelem firmy, to ovšem před svými kolegy skrývá a vydává se již deset let za pouhého řadového zaměstnance. Všechna nepopulární rozhodnutí tak může svést na vymyšleného ředitele, kterého nikdo nikdy neviděl. Až nyní, když chce firmu prodat, je nutné najít někoho, kdo ředitele sehraje. A kdo je pro takovou roli lepší než neznámý a všemi podceňovaný herec! Kristoffer se role rád ujme a jeho nadšení roste s přibývajícími úkoly… Ovšem nic není tak jednoduché, jak se na počátku zdálo. Jednak se ukáže, že Ravn namluvil každému ze zaměstnanců o řediteli něco jiného, a navíc se na scéně objeví bývalá Kristofferova manželka. Především se ale Kristoffer rozhodne tvořit v duchu svého nejoblíbenějšího dramatika Gambiniho!

Trier sice natočil komedii, ale zároveň (a to nejen v komentářích, které sám ve filmu pronáší) odhaluje její principy a pokouší se o jistou dekonstrukci zaběhnutých komediálních klišé. Ostatně jako vždy si hraje nejen se samotným obsahem, ale i se samotnou formou, která je pro něho další rovinou vyprávění.

Hrají: Michal Dlouhý j.h., Kamil Halbich, Alexej Pyško j.h., Jaroslav Šmíd, Klára Cibulková, Klára Pollertová-Trojanová, Eva Leimbergerová, Luboš P. Veselý, Robert Jašków, Pavel Juřica j. h., Kristýna Frejová a další.

Překlad: František Fröhlich, divadelní adaptace: Daniel Hrbek a Martina Kinská, režie: Daniel Hrbek, dramaturgie: Martina Kinská, scéna: Petr Masopust, kostýmy: Anna Forstová  mkb, pohybová spolupráce: Karel Basák a Ivana Dukić, jazyková spolupráce: Marta Bartošková.

pergelova@svandovodivadlo.cz

Válka skončila, muži se vracejí! Přichází čas námluv, sbližování a tokání. Válčit se teď bude už „jenom“ o srdce, bojištěm budou zahrady a plesové sály. Zasáhne láska i Beatrici s prořízlou pusou a zapřisáhlého starého mládence Benedicka? Rozhodně ne! Anebo že by? To lásce jejich nejbližších přátel Claudia a Héró vůbec nic nepřekáží. Rozhodně ne. Anebo… že by?

Komedie o válce v lásce, plná zvratů, vtipů a důvtipu, odposlechů, pomluv a nečekaných odhalení. Švandovo divadlo se po několika letech vrací k Shakespearovi. Volba tentokrát padla na hru Mnoho povyku pro nic, kterou William Shakespeare napsal v roce 1599 a která patří mezi jeho vrcholné „sváteční“ komedie. V mnohém je blízká o několik let starší komedii Zkrocení zlé ženy, či mladšímu Večeru tříkrálovému. Navzájem se tu proplétají tři dějové linie – námluvy knížecího oblíbence Claudia a guvernérovy dcery Héró a posléze překážky v jejich svatbě, vztah Beatrice a Benedicka, a linie popletených strážníků Puškvorce a Šťovíčka, kteří odhalí zákeřnou intriku zlosyna Dona Johna. 

Inscenace režiséra Michala Langa pracuje s vynikajícím, lahodným překladem Martina Hilského, který je přímo výzvou pro rozpoutání opulentní jazykové hostiny plné vtipů a slovních hříček. Příběh o milostném zápolení mezi ženami a muži, o protikladech, které se přitahují, se hraje na scéně Charlese Ervena, inspirované renesančním palácem a barokní zahradou, v mužnost a ženskost patřičně zdůrazňujících kostýmech Ivany Brádkové a s hudbou Michala Langa. Je výbornou hereckou příležitostí pro představitele hlavních rolí: Benedicka - Kamila Halbicha, Beatrici - Janu Strykovou, knížete - Viktora Limra, guvernéra Leonata - Stanislava Šárského, Puškvorce - Luboše Veselého, a také jedinečnou možností představit ve Švandově divadle nové tváře - Matouše Rumla jako Claudia, Terezu Voříškovou jako Héró a Pavla Juřicu jako Dona Johna.

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883) nebyl zdaleka tak nudným, jak by někteří od klasika ruské literatury očekávali. Střet příliš velkého těla a příliš citlivá duše, občasné aféry se služkami podnikal vedle neutuchající zřejmě zcela platonické lásky k francouzské zpěvačce Viardotové, vyhnanství do domácího vězení kvůli Gogolově nekrologu či sedmnáctileté uražené mlčení a zpřetrhání kontaktů s Tolstým kvůli jediné hloupé invektivě… 

Ostatně sám Tolstoj o něm napsal mnoho odlišných poznámek:

„Turgeněv je živý… Turgeněv je nudný… Turgeněv je dítě… Turgeněv je rozumný… Turgeněv nevěří v rozum… Turgeněv nevěří v nic… Turgeněv sám nemiluje, má jen rád lásku“ (L. N. Tolstoj)

Mnohé se svých životních paradoxů Turgeněv dokonale zúročil v komedii Měsíc na vsi (1850), která se své premiéry dočkala až roku 1872 a která v mnohém předjímá čechovovskou grotesknost i melancholii. Právě v takovéto třaskavé směsi je člověk nahlédnut jako neuvěřitelně směšný i dojemný zároveň. Postavy, byť z předminulého století a ze zapadlého statku kdesi v Rusku, se nám v mnohém podobají až příliš - ve svém mnohdy marném úsilí o cokoli, ale i ve strachu ze změny či pošetilém mínění o sobě samém.

Osnova příběhu je prostá: třicetiletá, pro mnohé okouzlující dáma Natalja Petrovna (Klára Cibulková) se v horkých letních dnech už nějakou dobu nudí. Manžel Islajev stále pracuje, milenec (Kamil Halbich) čtyři roky pouze vzdychá, tchýně (Milena Asmanová, j.h.) s vychovatelkou (Kristýna Frejová) hrají karty, doktor (Tomáš Pavelka) je neustále cynický a schovanka (Anna Fišerová, j.h.) už hledá v dětských hrách něco docela jiného. Ještě, že syn (Matyáš Valenta, j.h. nebo Josef Havelka, j.h.) má nového učitele (Jiří Suchý z Tábora, j.h.). Přijel jen na měsíc; vyrábí ohňostroje, střílí po chřástalech a pouští draky. A přitom rozvíří poklidný venkov i unavené duše víc, než je zdrávo. Možná je to jen nádech k letní aféře, možná je to poslední příležitost skutečně milovat a člověk musí obětovat vše... Z toho vedra i víru se však točí hlava příliš. A ne a ne se vzpamatovat. A co na to on?

Nač z toho dělat aféru? Ten hoch mě jenom nakazil svým mládím… a to je všechno. Z nezvyku mi to stouplo do hlavy jako šampaňské… Věřte mi… přejde to stejně rychle, jak to přišlo. Ani to nestojí za řeč.

(Citace ze hry)

Po Lermontovově Maškarádě, která sklidila značný ohlas, se režisér Radovan Lipus pustil do dalšího díla ruské klasiky, tentokrát jde však o komedii, byť místy s nahořklým tónem. Výrazná scénografie Petra Matáska umožňuje rozehrávání situací nejen v přísně realistické rovině a skvěle s ní korespondují kostýmy Evy Kotkové; nelze opomenou ani hudbu Pavla Helebranda. Přijďte se podívat do Švandova divadla na své oblíbené herce, ale i zcela nové tváře v inscenaci, kterou bychom mohli v Turgeněvovu duchu nazvat vynikající lekcí „radostného zoufalství“.

Překlad: Jiří Mulač, režie: Radovan Lipus, scéna: Petr Matásek, kostýmy: Eva Kotková, hudba: Pavel Helebrand, dramaturgie: Martina Kinská. Hrají: Klára Cibulková, Kamil Halbich, Tomáš Pavelka, Anna Fišerová j.h., Jiří Suchý z Tábora j.h., Milan Kačmarčík, Kristýna Frejová, Milena Asmanová j.h., Luboš P. Veselý, Matyáš Valenta nebo Josef Havelka, Jiří Weiner; Ivana Vojtová nebo Karolína Vrtíšková.

Ačkoli jsou temné romány Patricie Highsmithové označovány jako detektivní, přesnější žánrové označení této hry je spíše psychologický thriller. Mladý úspěšný architekt se náhodně setká ve vlaku se zvláštním člověkem, který ho zaujme originálním přemýšlením a neskutečnými nápady. Jeho plán na dokonalou vraždu samozřejmě nepovažuje za víc než za dobrý vtip. Ten vtip se mu ale brzy promění v dusivou noční můru, před kterou není úniku.

Ačkoli je zde vše jako v každé jiné detektivce – vraždy, detektiv, vyšetřování apod., autoři se soustředí především na zkoumání duše člověka, který je nucen řešit zoufalou situaci, v jeho do té chvíle normálním životě naprosto nepředstavitelnou.

V režii hostujícího Martina Glasera se v hlavních rolích představí Tomáš Pavelka a Matěj Hádek, jako host Milena Steinmasslová, dále pak Eva Leimbergerová, Stanislav Šárský, Milan Kačmarčík a Jaroslav Šmíd.

Režie: Martin Glaser, překlad: Lucie Kolouchová, dramaturgie: Olga Šubrtová, Lucie Kolouchová, scéna: Eufrasio Lucena – Muńoz, kostýmy: Samiha Malehová, hudba: Pavel Kalina.

Zveme Vás na premiéru divadla Buchty a loutky

Tibet - tajemství červené krabičky

Studio Švandova divadla

Loutky, kameny, zrcadla, krystaly, loutkový illbient, bohyně, obryně, káva, čaj, vejce, elipsy, čínský střelný prach, sedimenty, elementy(všechny), sedm kovů, sedm klíčů, led, let.

Představení podle stejnojmenné knihy Petra Síse. Dojemný příběh bez děje, jak velké může být stýskání mužských srdcí otce a syna, jak drsný může být svět, vzdálený pár hodin cesty letadlem, jak rudý může být konec příběhu. S předměty posunují ruce Buchet a loutek, hudbu živě míchají démoni noci. Vypusťte Tibet z červené krabičky.

Tibet - tajemství červené krabičky

Námět: Petr Sís
Režie: Radek Beran a Buchty a loutky
Výprava: Robert Smolík
Hudba: Tomáš Procházka a Buchty a loutky
Hrají: Kristina Maděričová/Zuzana Bruknerová, Tomáš Procházka/Lukáš Valiska,
Radek Beran/Marek Bečka, Vít Brukner
Děkujeme Joachimu Dvořákovi a nakladatelství Labyrint

Podporuje nás Hl.m. Praha a MK ČR

Premiéra: 2. a 3. 4. 2006 v 19hodin
Studio Švandova divadla

Reprízy: 12., 13., 18. a 24. dubna

Zdroj: vecerkova@svandovodivadlo.cz