Svatováclavské slavnosti 2010 - Farní fárání

Hornická Cesta z Hlubin Země do Nebe – rekonstrukce Barokních Nešpor k Hornické Patronce Dobré Smrti, sv. Barboře, ze skladeb objevených v kutnohorských archivech
Velkolepý skvost české gotiky v Kutné Hoře, jehož stavba byla započata zřejmě na základě architektonického návrhu z pera Petra Parléře, zasvětili horníci a obyvatelé města patronce dobré smrti, svaté panně Barboře. Po celou dobu od položení základního kamene se zde scházeli s prosbou o pomoc a ochranu. Modlili se k ní i dole pod zemí, zvlášť při závalech. O záchraně z beznadějných situací se tradovalo mnoho pověstí. Nelehkého úkolu zmapovat hudební cestu ve vertikále z podzemí do nebe, v podobě přímluvné modlitby právě k patronce chrámu i města, se zhostil přední český odborník na starou hudbu, badatel, barokní uměnovědec a lingvista Michael Pospíšil. Důsledně prostudoval kutnohorské inventáře, dějiny, zachované noty nebo jejich jiné exempláře v jiných archivech a zrekonstruoval barokní Nešpory tak, jak mohly v Kutné hoře na základě dochovaných dokumentů znít:

“Dochované noty a inventáře muziky, která v 17. století zněla v Kuttné Hoře, nám dokládají, že nejlepší světový repertoár byl u nás běžně dostupný a skladby českých autorů za ním nic nezaostávaly, jak víme ze zprávy o návštěvě města hudebně gramotným císařem Leopoldem I. na podzim roku 1679: císařský dvůr utíkal z Vídně do Prahy před morem, Turkem a rozzuřenými sedláky (v Praze jej očekával mor a rozzuření sedláci…). Jesuitští žáci tehdy hudebně doprovodili slavnou bohoslužbu, jejíž skladby … císař upřímně ocenil a vyžádal si jejich opisy! Naše nešpory jsou jedním z pokusů o rekonstrukci liturgické podoby koncertantních Nešpor, které mohl provádět tehdy obvyklý malý vokálně instrumentální ansámbl, jaké ve městě fungovaly: žáci farní školy s Kantorem, jesuitské školy nebo sdružení Literáků.” (cit. Michael Pospíšil)

Autentický prožitek je zaručen díky komornímu souboru Ritornello a jeho uměleckému vedoucímu Michaelu Pospíšilovi. V jejich provedení se můžeme těšit na dobové historické nástroje, stará ladění a temperatury, původní herní a pěvecké techniky, v duchu smyslu celé Pospíšilovy tvorby - snahy představit hudbu z kategorie „vážná“ mezi základní potřeby člověka, jako je universální řeč dorozumění pomocí malých a nejmenších hudebních forem (píseň, tanec) v jejich eleganci i syrovosti zároveň a zaplnit prázdné místo po kdysi „každodenní sváteční“ hudbě.